Obecná Geografická charakteristika ČR:
ČR je vnitrozemský stát s rozlohou 78 866 km2 (21. místo v Evropě) a na území žije asi 10,2 milionů obyvatel (stav k 31. 12. 2001). Podle statistického členění území EU se ČR člení na 8 jednotek NUTS 2 a 14 jednotek NUTS 3. V ČR je celkem 6 258 obcí a celkem ve městech nad 10 000 obyvatel bydlí 54 % populace. České hospodářství jako celek prošlo za posledních deset let razantní strukturální změnou. Došlo ke snížení podílu zemědělství a průmyslu na tvorbě hrubého domácího produktu (dále jen „HDP“) ve prospěch podílu sektoru služeb. ČR je považována za stát s fungující otevřenou tržní ekonomikou. Podíl nestátního sektoru na tvorbě HDP v roce 1997 činil 80 % a tento podíl stoupá. Hlavní strukturální změnou české ekonomiky je zvýšení podílu služeb, které se podílejí cca 50 % na tvorbě HDP na úkor výrobní sféry.
Vývoj plánování v oblasti odpadového hospodářství na území České republiky
1991:
Nabyl účinnosti první zákon o odpadech na území ČR, který stanovil povinnost pro původce odpadů zpracovat programy odpadového hospodářství. Tato povinnost se vztahovala na některé podnikatelské subjekty a obce (podle limitu produkce odpadů), okresy a stát. Soustředěná data z programů odpadového hospodářství původců odpadů byla podkladem pro zpracování programu odpadového hospodářství příslušné obce a následně jednotlivých okresů a státu.
1998:
1. ledna nabyl účinnosti nový zákon o odpadech, ve kterém byla uložena povinnost zpracovat Koncepci odpadového hospodářství ČR. Tato skutečnost korespondovala s rozhodnutím ČR učiněné v roce 1996, požádat o přijetí do EU, kde byla členským státům směrnicí ES již stanovena povinnost plánovat v oblasti nakládání s odpady.
1999:
Byla zpracována Koncepce odpadového hospodářství ČR a zahájeny práce na Krajských koncepcích odpadového hospodářství (dále jen „KKOH“), které byly určeny jako podkladové dokumenty pro zpracování POH ČR a plánů odpadového hospodářství krajů (dále jen „POH krajů“).
2003:
Vyhodnocení sítě zařízení k nakládání s odpady
Rozsah evidence zařízení k nakládaní s odpady (dále jen „zařízení“) vykazovaná do roku 2001 podle zákona
č. 125 /1997 Sb. již nevyhovovala současným potřebám. Deficit databáze jednotlivých zařízení znamenal nedostatek podkladů pro stanovení konkrétních opatření v závazné části POH ČR. Zákon č. 185/2001 Sb., který nabyl účinnosti 1.1. 2002, stanovil provozovatelům všech zařízení povinnosti, na základě kterých bude databáze doplněna a využita při aktualizaci POH ČR.
Skládkování odpadů:
Skládkování odpadů je dosud nejrozšířenějším způsobem odstraňování odpadů. Celková kapacita skládek, jak pro komunální odpady, tak i pro ostatní druhy odpadů včetně nebezpečných, je dostatečná i s výhledem na nejbližší období. Většina skládek nebezpečných odpadů vznikala v blízkosti velkých podniků. Důsledkem je jejich relativně nerovnoměrné rozmístění na území ČR. Někteří původci nebezpečných odpadů tak mají zhoršenou pozici při zajišťování odstranění jimi produkovaných nebezpečných odpadů. Skládky ostatních odpadů vznikaly převážně v blízkosti sídel, tzn. že jejich rozmístění, až na některé vyjímky, bylo vyhovující. Podle průzkumu provedeného v roce 2002, nevyhoví od roku 2009 normám stanovených směrnicí 99/31/ES celkem 229 skládek, tj. 61 %, ze sledovaného počtu 352 skládek. Počet zařízení určených ke skládkování odpadů má od roku 1991 klesající tendenci.
Biologicky rozložitelné komunální odpady:
V roce 1995 produkoval v průměru každý obyvatel ČR 148 kg biologicky rozložitelných komunálních odpadů (dále jen „BRKO“) a celková produkce BRKO byla v roce 1995 v ČR 1 530 000 tun. Jedním ze způsobů jak docílit požadované snížení množství odpadů ukládaných na skládky je zavedení systému separace a následného využívání BRKO.
Spalování odpadů:
Spalovny vznikaly podobně jako skládky nebezpečných odpadů v závislosti na jednotlivých původcích,
zejména v oblasti chemického průmyslu. Z tohoto důvodu je jejich rozmístění na území ČR relativně nerovnoměrné. V roce 2001 byly v databázi ISOH evidovány 3 spalovny komunálních odpadů a 67 spaloven nebezpečného odpadu, přičemž u šesti byl pozastaven provoz. Kromě spalování odpadů ve speciálních spalovnách se odpady v roce 2002 spalovaly i ve 4 cementárnách. Přetrvávajícím problémem je nekontrolované spalování odpadních olejů v malých kotlích především u původců těchto olejů. Problém vyřešil nový zákon č. 86/2002 Sb. o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), který toto spalování k 1. 6. 2004 zakazuje.
Spalovny komunálních odpadů:
v současné době jsou v ČR v provozu 3 spalovny komunálního odpadu. Tyto jsou situovány v aglomeracích s vysokým počtem obyvatel, ovšem vzhledem ke svým vysokým kapacitám (310 kt/rok, 240 kt/rok a 96 kt/rok) přesahuje značně jejich svozová oblast území těchto aglomerací. V roce 2001 bylo ve spalovnách komunálního odpadu spáleno 383,3 kt odpadů, což je 59,3 % projektované kapacity. Tyto spalovny musí plnit emisní limity a další podmínky provozování podle zákona o ochraně ovzduší.
Spalovny nebezpečných odpadů:
Ve spalovnách nebezpečných odpadů se spalují nebezpečné odpady a odpady ze zdravotnictví. V roce 2001 bylo v ČR provozováno celkem 67 spaloven nebezpečných odpadů s projektovanou kapacitou 113 000 t/rok. Počet spaloven nebezpečných odpadů neustále klesá a bude klesat, protože většina nevyhovuje novým požadavkům zákona o ochraně ovzduší. V roce 2002 bylo v provozu 59 spaloven a podle nejnovějšího průzkumu z počátku roku 2003 je v provozu již pouze 45 spaloven nebezpečných odpadů. V roce 2002 bylo odstraněno spálením 83 092 tun nebezpečných odpadů. Provozní náklady spaloven komunálního i nebezpečného odpadu jsou (v porovnání se skládkováním, ale i jinými technologiemi) relativně vysoké. Proto jsou ve spalovnách nebezpečného odpadu spalovány převážně odpady, které jsou vázány na konkrétní původce (nemocniční odpady, odpady z chemických výrob). Provozovatelé uvedených zařízení jsou většinou i významnými (někdy i jedinými) původci těchto odpadů, které se v daném zařízení spalují. V bilancích odpadového hospodářství se uplatňují i spalovací zařízení, jejichž působnost je v dané oblasti nepřímá. Jsou to zařízení, která rovněž spalují alternativní (certifikovaná) paliva vyrobená z odpadů. Jedná se například o energobloky, teplárny, aj.
Úprava a/nebo využití odpadů biologickými metodami:
Biologická dekontaminace
Rozvoj biologických dekontaminačních technologií v ČR je převážně spojen se sanacemi starých ekologických zátěží (většinou financovaných Fondem národního majetku). Většina stávajících zařízení se zabývá degradací ropných uhlovodíků. V menší míře jsou degradovány halogenované uhlovodíky. V roce 2001 bylo v databázi ISOH evidováno 48 zařízení provozujících biologickou dekontaminaci. Jejich rozmístění je relativně rovnoměrné a odpovídá lokalitám vzniku odpadů. Vzhledem k poměrně nízkým investičním nákladům (dekontaminační zařízení často vznikají na vodohospodářsky zabezpečených plochách bývalých zemědělských areálů) je možné tato zařízení operativně vybudovat v blízkosti aktuálního znečištění.
Anaerobní rozklad a kompostování
V roce 2001 byla v databázi ISOH evidována 4 zařízení využívající anaerobní rozklad o provozní kapacitě 49 000 tun a 18 kompostáren o kapacitě 245 000 tun (počet kompostáren je podhodnocený v porovnání s realitou, neboť nebyla povinnost tato zařízení evidovat).
Úprava a/nebo využití odpadů fyzikálními a chemickými postupy:
V databázi ISOH bylo v roce 2001 v této kategorii evidováno 49 zařízení. Používané technologie, do této
kategorie řazené, představují velmi rozmanitou škálu zařízení. Z evidovaných zařízení lze jmenovat zařízení k separaci kapalin (filtrační zařízení), membránové separační jednotky, odstředivky, odparky, sušičky, atd., dále zařízení pro nakládání s kovovým odpadem např. hydraulické nůžky, lamače kolejnic apod.
Solidifikace – je používána pro úpravu pevných i kapalných odpadů. V roce 2001 bylo v databázi ISOH evidováno 8 zařízení této kategorie s projektovanou kapacitou 67 000 t/rok. Určení reálné stávající kapacity je
obtížné vzhledem k odlišným nárokům při úpravě různých odpadů. Rozmístění zařízení je značně nerovnoměrné. Vzhledem k tomu, že popílky ze spaloven komunálních odpadů a nebezpečných odpadů je povoleno na jednodruhových skládkách ukládat pouze po stabilizaci, je stávající množství a rozmístění těchto zařízení nedostačující.
Regenerace – v roce 2001 bylo v databázi ISOH evidováno 16 zařízení tohoto typu, která se člení podle typu
technologie na regeneraci rozpouštědel a regeneraci olejů. Zařízení, která jsou evidována v databázi ISOH
jako zařízení pro regeneraci olejů, většinou nakládají s transformátorovými odpadními oleji, dále se většinou
regenerují halogenovaná rozpouštědla vzhledem k vyšším cenám za jiné způsoby nakládání.
Třídění – v databázi ISOH je uvedeno pět zařízení, která třídí komunální odpad (reálný počet těchto zařízení
dle odhadu je cca 30). Většinou se jedná o třídící pulty (stoly), kde je odpad veden pohyblivým pásem a personál jej ručně separuje. Vytříděné složky jsou využívány a zbytkový odpad je zpravidla odstraňován skládkováním. V této kategorii zařízení jsou v databázi ISOH evidovány i tři linky, které dotřiďují recyklovatelné
odpady. Skutečný počet linek je výrazně vyšší a jejich počet a využívání trvale roste.
Využívání odpadů jako druhotných surovin a jejich recyklace činila v roce 2001 37,5 % z celkové produkce
odpadů. Využívají se především kovové odpady (železné i neželezné), v menší míře některé kovonosné
odpady. Dále se využívají odpady plastů, skla, papíru a odpady ze stavebnictví, zvýšilo se i množství elektrárenského popílku využívaného ve stavebnictví. V databázi ISOH bylo v roce 2001 evidováno 42 zařízení této kategorie. Evidovaná zařízení lze orientačně rozdělit na zařízení nakládající se stavebními odpady a zařízení, která získávají kovy z odpadů. Recyklace stavebních hmot je nejčastěji prováděna mobilními jednotkami. Dále se jedná o zařízení pro recyklaci minerálních složek stavebních odpadů, jejichž stávající kapacita není plně využívána. Roční produkce stavebních a demoličních odpadů v ČR se podle oficiální evidence odpadů pohybuje kolem 8 000 000 tun, z toho cca 62 % představuje vytěžená zemina; přibližně 30 % stavebních a demoličních odpadů je zpracováváno a znovu využito a přibližně 65 % je využito při rekultivacích vytěžených prostor nebo při úpravách terénu.
Zdroj: Plán odpadového hospodářství ČR (2003)